Dvacetišestiletá maminka upřeně hleděla na svého šestiletého synka, který umíral na smrtelnou leukémii. Její srdce bylo plné smutku a zoufalství, ale přesto uvnitř cítila silné odhodlání, jako každý rodič. Přála si, aby její syn vyrostl a splnily se mu jeho sny… Nyní to již ale nebylo možné. Leukémie to rozhodla za ni.

Přesto si přála, aby se jejímu synovi jeho sny splnily. Vzala jej za ruku a zeptala se, „Bene, přemýšlel jsi někdy, čím bys chtěl být až jednou vyrosteš? Měl jsi někdy nějaký sen a přání co bys chtěl v životě dělat?“ „Mami, vždycky jsem si přál být požárníkem až vyrostu.“ Máma se na něj usmála a řekla, „Uvidíme, jestli se nám podaří ti tvůj sen splnit.“

Později, ještě ten den, zašla do místní požární stanice v Brisbane, kde potkala požárníka Boba, který měl srdce velké jako samotný Queensland. Vysvětlila mu poslední přání svého syna a poprosila, zda by bylo možné, svézt šestiletého synka v požárním autě kolem ulice. Požárník Bob řekl, „My můžeme udělat daleko více. Jestli bude Váš syn připraven ve středu ráno v 7 hodin, jmenujeme ho čestným požárníkem celého dne. Zůstane s námi na základně, bude s námi jíst, jezdit na všechny výjezdy, v plné parádě! A když nám dáte jeho velikosti, necháme mu vyrobit opravdovou uniformu, pravý požárnicky klobouk, ne hračku – pravý, se znakem Queeslandské záchranné a požární stanice, žlutý gumový kabát, stejný, jako nosíme my, a gumové boty. Vyrábí se přímo tady v Brisbane, takže to bude vše rychle hotové.“

O tři dny později, požárník Bob vyzvednul Bena, oblekl ho do jeho požární uniformy a doprovodil jej z nemocničního lůžka k čekajícímu požárnímu speciálu. Ben si musel sednout na zadní sedadlo a pomohl Bobovi řídit zpět na stanici. Byl v sedmém nebi. Ten den byly v Brisbane tři požární poplachy. Ben se účastnil všech tří zásahů a řídil tři různá požární auta. Mimo jiné ho natáčeli i na filmový záznam pro místní zpravodajský kanál. Splněný sen a veškerá láska a ohromná pozornost, která mu byla věnována, zapůsobili na Bena tak hluboce, že žil ještě další tři měsíce. Déle než všichni doktoři považovali za možné.

Jednou v noci jeho životní funkce začaly dramaticky selhávat. Vrchní sestra, která věřila v princip hospice – domova – kdy by nikdo neměl umírat sám a opuštěný, začala volat rodinné příslušníky do nemocnice. Najednou si vzpomněla také na den, který Ben strávil jako člen požárního sboru a zavolala i na požární stanici. Požádala, zda by bylo možné, aby se jeden z požárníků dostavil v uniformě do nemocnice k Benovi a stál u něj jako čestná stráž v jeho poslední chvíli. Sloužící důstojník opověděl: „My můžeme udělat daleko více! Budeme tam do 5 minut! Máme jen malou prosbu. Až uslyšíte houkat požární sirény a světla, můžete prosím oznámit v rádiu, že se nejedná o žádný požár? Že to jen Hasičský záchranný sbor přijíždí naposled vzdát čest jednomu z jeho nejlepších členů. A můžete prosím nechat otevřené okno do jeho pokoje?“

O 5 minut později, za zvuku sirén a světel, dorazilo požární auto a vysunulo žebřík do otevřeného okna Benova pokoje ve třetím patře. Šestnáct požárníků v plné výzbroji vstoupilo dovnitř. S dovolením jeho maminky ho objali, drželi ho a řekli mu, jak moc ho mají rádi. Ben vzhledl na velitele a s posledním dechem se ho zeptal: „Pane veliteli, je ze mne už skutečně požárník?“ „Ano, Bene, jsi velkým požárníkem a Nejvyšší velitel, drží tvou ruku,“ řekl důstojník. S těmito slovy se Ben usmál a řekl, „Já vím, držel mě za ruku celý den a andělé mi zpívali.“ A naposled zavřel své oči.

Příběhy, jež mají sílu pozvednout nás ze židle, jsou jedny z těch nejlepších darů, které kdy můžeme dostat. Nejsou s nimi spojeny žádné výdaje, jen odměny. Svoji silou povzbuzují každého člověka!

Queensland, Austrálie

převzato z http://evulin.ic.cz/blog/index.php?text=105-mami-je-ze-mne-uz-pozarnik