Jednoho dne požádala učitelka své studenty, aby udělali jmenný seznam svých spolužáků na dva čisté listy papíru a mezi jednotlivými jmény nechali prostor.Potom je požádala, aby vymysleli tu nejkrásnější věc, kterou mohou jeden o druhém říct a zapsat ji k danému jménu.
Zamyšlení jim zabralo zbytek hodiny a při odchodu ze třídy každý student odevzdal své popsané papíry.
O nejbližší sobotě sepsala učitelka seznam věcí, které studenti napsali jeden o druhém na individuální list každému jednotlivě. V pondělí odevzdala každému jeho, nebo její seznam.
Krátce na to se celá třída usmívala.
"To opravdu?“ slyšela šeptat z té či oné strany. "nikdy jsem si nemyslel, že něco
pro někoho znamenám..." byly časté komentáře.
Nikdo ze třídy již vícekrát neupozornil na tyto seznamy vzájemných charakteristik a názor. Učitelka se nikdy nedozvěděla, zda to ještě mezi sebou probírali, nebo jestli si o tom povídali se svými rodiči...
Ale na tom nezáleželo. Toto cvičení splnilo svůj účel. Studenti byli šťastni sami od sebe a zároveň jeden ze druhého. A život každého plynul dále.
Po několika letech byl jeden z těchto studentů zabit ve Vietnamu a pohřbu tohoto výjimečného člověka, kdysi studenta se zúčastnila i jeho tehdejší učitelka. Ještě nikdy před tím neviděla vojáka v armádní rakvi. Svého studenta dlouhé roky neviděla, byl z něho krásný dospělý muž.
Kostel byl přeplněný jeho přáteli a známými. Všichni, kdo ho měli rádi, jeden za druhým naposled kráčeli k jeho rakvi. Paní učitelka
byla poslední, aby zemřelému vzdala úctu. Jak tam stála, jeden z vojáků, kteří nesli
rakev, přistoupil k ní a zeptal se. "Byla jste Markovou učitelkou matematiky?„ Paní učitelky přikývla "ano". Na to voják reagoval. "Marek o Vás hodně vyprávěl.„ Po pohřbu, se většina Markových bývalých spolužáků sešla na tryzně
Markovi rodiče tam byli také a čekali na příležitost popovídat si s jeho bývalou
učitelkou. "Chtěli jsme Vám něco ukázat", řekl Markův otec vytahujíc z kapsy svoji peněženku. " Toto našli u Marka, když byl zabit. Mysleli jsme, že byste to mohla poznat.“ Z přihrádky opatrně vytáhl dva ošoupané kusy kancelářského papíru. Na první pohled bylo zřejmé, že byly nespočetněkrát složeny a rozloženy Paní učitelka, aniž by se potřebovala blíže podívat, věděla, že jsou to ty papíry, na které sepsala všechny dobré věci a vlastnosti, které o něm napsali spolužáci. "Nesmírně Vám děkujeme za to, že jste to udělala", řekla třesoucím se hlasem Markova máma."Jak vidíte, Marek si toho velmi vážil."
Pamatuj si, že sklidíš, co zaseješ. Co vložíš do životů jiných, vrátí se do toho Tvého. Ať je tvůj den tak požehnaný, jako jsi Ty pro mě výjimečný.
Komentáře
Někdy si víc lidí vážíme až je ztratíme.
Bohužel, i to se někdy stává
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.