Minulý školní rok se mi stala velmi zajímavá událost, o kterou bych se s vámi velmi rád podělil. Tato událost se stala v letním semestru, kdy přede mnou byla řada zkoušek na VŠ, které jsem musel zvládnout.. Jedna ze zkoušek, která mě čekala byla i zkouška z matematiky II. Dle referencí, které jsem měl  od žáku z vyšších ročníků , tak právě tato zkouška byla nejtěžší zkouškou  z letního semestru. Obsahem této zkoušky byl výpočet derivací, integrálů a dále pak výpočet obsahu pokřiveného obrazce. Vzhledem k tomu, že jsem věděl že tato zkouška bude náročná tak jsem se už v průběhu letního semestru na tuto zkoušku připravoval a nenechal jsem učení až na poslední chvíli. Přihlásil jsem se hned na první vypsaný termín zkoušky z matematiky. Spolu se mnou na této zkoušce byla i řada dalších studentů, někteří studenti se ani moc nepřipravovali a drželi se hesla že si jdou zkoušku jen zkusit, protože zkouška je od slova zkusit. Myslím si, že pokud člověk má před sebou nějakou zkoušku tak má udělat maximum proto, aby tuto zkoušku zvládnul.

Zkouška byla písemná a začala již v 8 hodin ráno. Na zvládnutí písemné zkoušku jsme cca 1,5 hodiny. Poté co jsme zkoušku napsali a odevzdali vyučujícímu tak jsme čekali na vyhodnocení. A jak to, tak bývá tak jsem si spolu s dalšími spolužáky sedl ke stolu a postupně jsme začali rozebírat jak, který příklad měl být vypočítán. Spolužáci patřili mezi nejlepší studenty ve třídě a já k mému údivu jsem postupně zjišťoval co všechno v písemce nemám. V tu chvíli jsem se cítil úplně bezmocný a jen jsem si vzpomněl na větu z jednoho českého filmu..kdy profesor vyřkl větu…Studente nepotěšil jste mě a ani já vás nepotěším. L Opravdu jsem z toho všeho byl zdrcený…nahlásil jsem se tedy na další termín z matematiky a na vyhodnocení jsem neměl ani chuť čekat. V 10 hodin začalo profesor písemky vyhodnocovat.. Vyhodnocení probíhalo tak, že si profesor volal studenty jednotlivě do třídy a před každým studentem opravoval písemku. Vyhodnocování probíhalo dle abecedy, takže jsem neměl moc dobrou výchozí pozici , s tím mým písmenem S na začátku příjmení. Postupně tak vycházeli ze třídy studenti a střídali se chvíle radosti z úspěchu s pocity zklamání a neúspěchu ze zkoušky. To čekání mi přišlo jako nekonečné.

Teprve až kolem 16 hodiny jsem přišel na řadu i já. Přisedl jsem tedy ke stolu, u kterého seděl profesor. Profesor vzal do rukou svoji červenou propisku a v té chvíli se jsem cítil obrovské napětí. V písemce byla řada chyba mimo jiné jsem dělal chyby při základních matematických operací. Např 1 + ½ jsem spočítal jako 2/3 a pak jsem s tímto číslem počítal dál…přičemž i když sečtení bylo chybné tak následná operace s čísly již byly v pořádku. Sám jsem se divil nad tím jak jsem mohl udělat takovou základní chybu…..ale profesor na to odvětil..“chyba v kupeckých počtech  to se může stát i mě“..Hodnocení mé písemné práce pokračovalo dále..a najednou se profesor zastavil u jednoho příkladu a řekl…tady v tom příkladě Vám něco chybí…Já jsem jen lehce pokývnul hlavou a dodal jsem chybí mi tam ten mezikrok, profesor na to dodal ano, chybí….V konečné fázi jsem obdržel hodnocení C a v tu chvíli jsem měl velkou radost a uvědomil jsem si, že není na škodu, když člověk umí být pokorný a umí přiznat svoji chybu.

Mnohdy i v našem životě nastávají situace, ve kterých to chce člověk vzdát a říká si…že to nemá smysl, že to nezvládneme, ale důležité je, aby člověk věřil sám sobě(i když je to mnohdy těžké) a také věřil Bohu. Určitě každému z nás život do cesty postaví nejednu zkoušku, ale je nutné, aby si člověk uvědomil, že každá zkouška, která do našeho života přichází má určitý smysl a Bůh by nám do cesty nikdy neposlal zkoušku, kterou bychom nebyli schopni zvládnout. Občas člověka potkají i nějaké prohry ale i ty mají svůj smysl, protože právě prohry mohou člověka ještě více povzbudit a člověk si tak může uvědomit, kde se stala chyba.

 

Níže uvedený citát mluví za vše.

Nikdy v životě se nevzdávej, i kdybys měl pocit, že jsi prohrál.

Protože ve skutečnosti prohraješ až tehdy, když se vzdáš.