Advent je časem zamyšlení, rozjímání a hledání pravdy. Pravdy v každém z nás. Jací jsme, kam jdeme a jaká je naše cesta. Nechceme-li ji znát, nikdy si ji nepřipustíme a nahrazujeme ji leskem třpytivých lží.

Nejsem lepší než ostatní. Jen jaksi časem dávám přednost jiným hodnotám.
Poznala jsem ji před jedenácti lety. Malá, drobná, shrbená babička v řeholní říze.
Sestra Veronika.. Jinak civilně Mária. Vždy usměvavá a ochotná naslouchat. Svou cestu si vyvolila sama a nikdy jí nelitovala. Zažila ústrky a nepochopení a přesto se na nikoho nezlobila. Vyzařovala z ní čistota ducha a taková byla úplně celá. Stala jsem se součástí její malé rodiny. Mé návštěvy byly nepravidelné, prostředí kláštera v sobě skrývá cosi tajemného a já se tak trochu bála. Toho, co všechno o mě ví.Jaká jsem a jestli to, co dělám je opravdu takové, jak já to cítím.

Stala se mou součástí v době pro každou matku nejtěžší. Nekonečné minuty u lůžka
vážně nemocného dítěte mě provázela jakási neznámá síla ducha.Nedefinovatelná síla podpory,která dokázala vést moje kroky a uspořádat mé myšlenky.
Provázela moje děti a mě životem.Neznalá televize, počítače, mobilu a peněz. Vždy však věděla a chápala.

Naše poslední setkání bylo zvláštní. Při čekání v hovorně kláštera mě ohlušovalo nesmírné ticho, až mi začaly téct slzy. Přivezli ji na vozíčku, malou , schoulenou do své nemoci, usměvavou. Tehdy jsme spolu hovořily dlouho a o celé pravdě. Všechno věděla a měla mě ráda se všemi mými chybami. Sestra fortnýřka porušila při loučení klášterní pravidla a otevřela dveře. Mohly jsme se obejmout.Jako vždy mi zamávala a já netušila,že je to naposledy. Za týden zemřela. Vlastně jen opustila tuto pozemskou pouť.Byla jsem její poslední návštěva a ona to věděla. Rozloučení v klášterní kapli bylo důstojné. Mech klášterní zahrady připomínal hustý samet. Malý hřbitůvek tonul v chladu a mlze.

Jedna ze sester novicek usedavě plakala. A najednou, v krátkém okamžiku, snad jen několik minut prodraly mlhu sluneční paprsky. Na pár chvil tu byla s námi a nechtěla smutek.

V létě jsem jí zanesla květiny. Bílé, čisté, jiné se k ní nehodily. Sestra fortnýřka mě ujistila, že všechny mé vzkazy předá. Celý rok jsem ten příběh nosila v srdci. Přišel advent a já se chci o něj podělit se všemi, kdo mi rozumí.

převzato z internetu