Ač v už máme pár dní po Velikonocích, tak bych se v tomto článku zaměřil na určité okolnosti, které předcházely největším křesťanským svátkům – Velikonocím. Proto spolu se mnou otočte pomyslné listy kalendáře a připomeňme si den 20. dubna.. Tento den byla středa a byl to poslední den před velikonočními svátky, kdy jsme se mohli přijmout svátost smíření. Bohužel i já jsem byl jeden z mnoha lidí, kteří nechali svatou zpověd až na poslední chvíli. Když jsem přišel do kostela tak jsem viděl po pravé i po levé straně řadu, lidí, kteří právě čekali na svátost smíření a po chvili jsem se rařadil i já nakonec jedné řady. Čas postupně plynul a přicházeli další a další lidé, kteří chtěli přijmout svátost smíření. Postupně jsme se tak dostával z konce řady blíže a blíže ke zpovědnici. Mnoho lidí, kteří opouštěli zpovědnici zamířili hned rovnou z kostela ven. Připadalo mi, že právě tito lidé si mohou říct „ Tak a zpověd je za mnou ….takže se tady ukáži zase až budou blížit Vánoce“

Po určité době seze zpovědnice, která byla umístěna u protější zdi ozval hlas kněze, který ohlásil, že 10 minut před mší svatou končí ze zpovídáním.Za nedlouho zůstala u zpovědnice čekat řada tak 30 – 40 lidí. V tu chvíli jsem si uvědomi, že mše svaté se účástní i tato velká spousta lidí, kteří čekají na mši. Kdo však z těcho lidí by se zúčastnil mše svaté, kdyby nemuseli čekat na svátost smíření ? 

Byl by to vůbec někdo? Spousta z nás nechává řadu věci až na poslední chvili…Je řada povinností a úkolů, které musíme udělat a na věci jako je např. svatá zpověd nám zkrátka nezbývá čas… Nezbývá nám tak čas ani na Boha, kterého svým zaneprázdněním opomínám a tak se Bůh může stát jen jakýmsi doplňkem našeho života. Jak by to asi na světě vypadalo kdyby Bůh uděloval své mílosti na základě toho jak dotyčný člověk k němu vzhlížíl ? Tato myšlenka je asi hodně zajímavá, že ?